Já, dárce

Přisedl si ke mě v čekárně. Fronta byla opravdu dlouhá a čtení v tak špatně osvětlené místnosti unavovalo, proto jsem byla svým způsobem i vděčná, když se na mě obrátil:
Čekáte dlouho?
Dlouho, – odpověděla jsem. – Sedím tu už 2 hodiny.
A copak nejste objednaná?
Jsem, akorát tu každou chvíli někdo předbíhá celou frontu.
Pousmál se
Tak je nepouštějte.
Už nemám sílu na hádky, – přiznala jsem. – Jsem ráda, že jsem sem vůbec došla.
Pozorně se na mě podíval.
Dárce? – zeptal se soucitně.
Proč „dárce“? – podivila jsem se. – Ne, to opravdu nejsem...
Ale jste! Vždyť to vidím.
Stále si mě se zájmem prohlížel, bylo to, jako kdyby viděl skrz na skrz mě.
Ale ne. Jen jednou jsem darovala krev, ještě jako studentka, ale omdlela jsem, takže jsem se k tomu od té doby už neodvážila.
Omdlíváte často?
Ne... občas. Omdlívám často jen tak – jdu a najednou omdlím.
To mě nepřekvapuje. Nezbyla Vám téměř žádná životní síla, Váš sud je téměř prázdný.
Kdo že je prázdný?
Sud životní energie, – odpověděl trpělivě.
Až teď jsem se na něj podívala pořádně. Byl poměrně sympatický, ale trochu zvláštní. Na první pohled vypadal velmi mladě, nemohlo mu být více než 30 let, ale ty oči! Moudré, velmi moudré oči, ze kterých čišelo takové pochopení a soucit, až mě to zarazilo a o pár vteřin později jsem se přistihla, jak na něj beze slova zírám.
Jste často nemocná? – přerušil najednou tok mých myšlenek.
Ne, to ne, jsem nemocná jen zřídka. Jsem ve skutečnosti hodně odolná... ač chápu, že to tak na první pohled nevypadá.
Jaký máte vztah ke svým rodičům?
Nic moc, – přiznávám. – Otce si téměř nepamatuju, nežije s námi už dlouho. A s mámou... do dneška jsem její malá holčička, neustále vnucuje, jak mám žít podle jejích pravidel...
A Vy?
Když na to mám energii, tak se bráním a když ne... tak je pláču.
A pomáhá to?
Trochu. Do další hádky. Ale ne, není to tak hrozné, nehádáme se každý den, jen pár krát do týdne.
A zkoušela jste jí nedávat svou energii?
Jakou energii? Jak nedávat? – nechápala jsem.
Tak se na to podívejte... maminka Vás vyprovokuje a Vy se nastartujete. Ano, „nastartujete“, jako elektrické zařízení. Maminka se začíná živit Vaší energií a když je hádka u konce, vy jste vyčerpaná, je Vám špatně, ale mamince ne. Je to tak?
Asi ano, ale co s tím?
Nestartujte, – odpověděl klidně.
A jak to mám udělat? Vždyť mě moc dobře zná, zná každou mou slabinu!
To je ono... slabiny. Vaše slabiny jsou jako tlačítka. Stačí stisknout a Vy startujete. Je to zvláštní, o lepší známky ve škole se snaží téměř každý, zatímco Škola Života se zatahuje naprosto běžně...
Jak lze zatáhnout Školu Života?
Velmi jednoduše! Život Vám dá lekce, ale Vy jí odmítáte věnovat pozornost a utíkáte od problému.
Tak moc bych chtěla utéct, ale bohužel mi to nejde.
To je normální. Dokud se z dané lekce nepoučíte, budete se k ní muset vracet stále znovu a znovu. Život je velmi dobrý učitel... vždy dosahuje 100% úspěšnosti.
Ale já na tohle opravdu nemám sílu. Však mě tu vidíte, v čekárně, utahanou, vkládám do lékaře poslední naději. Sotva se vleču, natož abych věnovala energii ještě něčemu. – povzdechla jsem si. Jsem opravdu unavená, už nemůžu. Snažila jsem se opravdu ze všech sil, ale jsem vyčerpaná.
Máte to tak pořád? – zeptal se najednou.
Ale ne, čas od času. Ale zrovna teď poslední týden je takový celý.
A co se za ten poslední týden stalo?
Vlastně nic zvláštního, jen obvyklá rutina.
Povězte mi o tom, pokud to tedy není tajemství.
Tajemství? To určitě ne, vždyť říkám – samá rutina. Pár krát jsem se setkala s mámou, jako obvykle. Práce – nic zvláštního. Jednou jsme se chytly s kolegyní, ale to nic není. Po večerech se snažím se nenamáhat, akorát jsem telefonovala a snažila jsem se pomoci vyřešit jednu situaci. Takže opravdu vše jako obvykle, akorát se cítím opravdu hrozně, jako kdybych se přepracovala.
Však to tak možná i je, jen jste si toho nevšimla. Co jste to řešila za situaci?
Kamarádka měla nějaké potíže, potřebovala se vypovídat.
Vypovídala se?
No, asi ano. Každý večer, přes hodinu – to by se vypovídal každý.
A Vy?
Co já?
Vypovídala jste se?
Nechápavě jsem se na něj podívala. Vždyť mu to tu vysvětluju celou dobu...
To ne, já jsem přeci poslouchala. Utěšovala, podporovala, snažila se poradit. A nebudu si jí stěžovat, sama toho má akorát tak dost a ještě aby se starala o mě.
No tak to vidíte: ona na Vás přehodila veškerou svou negativní enegii, zatímco Vy jste jí poslala tu pozitivní, v podobě rad a podpory. Akorát sama jste si vůbec nepomohla.
Přátelé si ale přeci musí pomáhat!
No právě „musí SI“, ale Vy mi tu popisujete jen jednostrannou pomoc. Vy jí ano a ona Vám ne.
No nevím, copak jí mám odmítnout? Vždyť jsme kamarádky!
Ne, to Vy s ní kamarádíte, ona Vás pouze zneužívá. Zkuste hned od začátku jí někdy povyprávět o svých potížích a podívejte se, co bude. Navíc budete překvapená, kolik energie Vám to ušetří.
Je pravda, že trocha energie navíc by se mi opravdu hodila.
Vidíte to, ráda byste trochu energie a při tom s ní sama plýtváte.
Ale to jsem nechtěla! Nepřemýšlela jsem nad tím takhle... na druhou stranu, když o tom teď tak mluvíte, asi máte pravdu. Vždycky po tom rozhovoru jsem naprosto vyčerpaná.
To mě vůbec nepřekvapuje, převzala jsem její problémy - a není to zbytečné? Copak Vám další problémy navíc dělají dobře?
Ne, samozřejmě že ne, sama jich mám dost.
Jaké?
Nevím, tak různě. Například můj muž, bývalý. Mám ho ráda, možná i o něco víc než ráda, ale on má jinou rodinu, ale tam to není úplně dobré. Nechal se jí úplně zblbnout, jenže mě je ho tak líto, vždyť on je hodný... — rozpovídala jsem se bez zaváhání.
A taková starost Vás těší?
Vůbec ne, naopak mě to moc trápí. Neustále přemýšlím nad tím, jak mu pomoci, ale nemohu na nic přijt...
Kolik je Vašemu muži let?
Je o něco starší než já, ale to přeci není důležité!
Je. Dospělý člověk je schopen si své problémy vyřešit sám, pokud to tak samozřejmě chce a pokud si nezvykl je přehazovat na ostatní. Bavíte se spolu?
Samozřejmě. Chodí na návštěvu za dětmi, popovídat si, postěžovat si, jak je mu špatně...
Litujete jej?
No ano, je mu tak špatně a já mu nemohu pomoci.
A Vám není špatně...
No, mě je také špatně.
Tak jak mu chcete pomoci? K jeho negativním emocím akorát můžete přidat vlastní.
To ne, naopak, poskytuju mu to, co mu chybí v jeho nové rodině – podporu a pochopení...
A na oplátku?
Nevím, vděk?
Takže on je Vám vděčný a to, co jste mu věnovala, si odnáší do své nové rodiny. Už víte, proč Vám tak moc chybí energie? Proč jste tak unavená?
Nevím, proto jdu za lékařem. On mi to poví.
Nic Vám nepoví. Jeho primárním úkolem je vyléčit symptomy – doporučí Vám vitamíny, masáž, možná ještě něco dalšího, ale příčiny tím nezmizí.
Jaké příčiny?
Nemáte se ráda. Snažíte se mít ráda všechny ostatní, ale nemáte ráda sebe sama. To je to, co z Vás vysává energii a proč se cítíte tak vyčerpaná.
A co mám tedy dělat?
Poradil bych Vám podívat se na sebe do zrcadla. Zamyslete se, jestli se opravdu chcete tak moc obětovat, aby všem kolem Vás bylo dobře. Přestaňte být dárcem, alespoň dočasně. A začněte mít ráda sebe sama, rozmazlovat se, živit se pozitivní energií. Po nějaké době si doplníte síly a znovu zazáříte.
Ale jaktože Vy mě tu takhle učíte a sám tu také sedíte nemocný.
To nejsem, nečekám tu ve frontě. Jsem elektřikář, akorát jsem měl přestávku na oběd, která koneckonců už bude brzo končit. A támhle jde můj kolega, tak to asi vyrazíme zase měnit prasklé žárovky. Mějte se! Přeji Vám hodně zdraví, především toho duševního... a přestaňte s tím dárcovstvím.
A tak jsem zůstala sedět, překvapená, zaraženě pozorujíc, jak můj nový známý vyrazil za postarším mužem a po chvíli zmizel za rohem. Jak sem si jen mohla nevšimnout, že má na sobě modrou kombinézu. To asi ty oči, celou dobu jsem se od nich nemohla odtrhnout.
Najednou jsem pocítila neuvěřitelný příliv tepla, bylo to, jako kdyby mě někdo dobil. Přistihla jsem sebe sama, jak se usmívám. Ale vždyť jsem byla tak vyčerpaná a rozladěná ještě před malou chviličkou! Možná zatímco jsme si povídali, věnoval mi ten záhadný pan elektrikář část své životní energie. Nabídl mi jí a já si jí ochotně vzala.
Rychle jsem se zvedla a rozeběhla jsem se za ním.
Počkejte! To tedy znamená, že jste také dárce?
Ano, jsem dárce, – usmál se. – Akorát narozdíl od Vás svou energii daruji dobrovolně a proto jí mám stále dostatek.
Jaktože jí máte hodně? Jaké je Vaše tajemství?
To vlastně ani není tajemství... je důležité se nenechat vyšťavit až do dna, nenechat si klikat na spouštěcí tlačítka a vyhnout se tak nedobrovolnému úniku energie. Nic víc. Naposledy se na mě usmál a spolu s kolegou zamířili do nějaké kanceláře, darovat lidem světlo. Otočil jsem se a zamyšleně zamířila pryč. Ale už jsem se rozhodla... chci zůstát dárcem, i přes to všechno chci pomáhat lidem a darovat jim to krásné duševní teplo. Nejdřív ale sama v sobě nahromadím trochu lásky, aby se můj zdroj životní síly naplnil až po okraj a já mohla stejně jako pan elektrikář darovat lidem světlo.