George Lakhovsky

George Lakhovsky se narodil v Rusku v roce 1870. Po skončení studií na inženýrské univerzitě v Oděse zamířil v roce 1894 do Francie. Tam pak navštěvuje přednášky o fyzice a také studuje anatomii na lékařské fakultě Pařížské univerzity.

Když později šťastnou náhodou přežil nehodu vlaku, ve kterém jel, rozhodne se prozkoumat příčiny této nehody a zjistit, jak by se jí dalo předejít. Jeho šetření vede k nápadu vylepšit upevnění kolejí, díky čemuž následně získává práci.

V roce 1911 se náhle zhoršuje jeho zdravotní stav a lékaři mu předpovídají brzkou smrt. Aby se vyhnul depresím, ponoří se Lakhovsky s chutí do práce ve snaze využít každičké poslední vteřiny. Jeho prvním cílem bylo hlubší prozkoumání své teorie o buněčné oscilaci. Za tímto účelem začal provádět výzkumy ohledně působení krátkých elektromagnetických vln na biologické objekty. V důsledku těchto výzkumů pak později, po odeznění nemoci, začíná sestrojovat vlastnoručně narvržené elektrolampy patentované ve Francii ( paten číslo 601155 z 18.10.1924 ) a v Německu ( patent číslo 427695 z 26.05.1925 ). V roce 1923 sestrojil Lakhovsky krátkovlnový oscilátor ( od 2 do 10 metrů – na tehdejší dobu to byl velký pokrok ), který umožňoval dokázat jeho teorii buněčné oscilace.

V únoru roku 1931 vyrobil první multioscilátor, který vysílal vlny o různé délce. O půl roku později již začíná Lakhovsky testovat působení multioscilátoru v Pařížské poliklinice, kde se mu také později podaří vyléčit několik pacientů s rakovinou.

George Lakhovsky umřel v roce 1942 v USA, kde byl i pohřben.

Základní principy vyzařování živých organismů

Na základě mnohačetných pokusů a výzkumů, které Lakhovsky provedl, došel k následujícím závěrům:
  1. Každý živý organismus vyzařuje elektromagnetické vlny
  2. Každý živý organismus může vyzařovat i absorbovat elektromagnetické vlny

Na otázku, jaký orgán umožňuje živočichům přijímat elektromagnetické vlny, odpovídá Lakhovsky, že dle jeho názoru se jedná o vnitřní ucho, které je naplněno tekutinou a právě tato tekutina zachytí i ty nejtenší vibrace. A dodává, že pokud jde například o bezpáteřní živočichy, tak ti mají membránové váčky, které plní roli labyrintu v uchu u savců.

Buněčná oscilace

Jak je známo, základní částicí každého živého organismu je buňka. Každá buňka je zdrojem a příjemcem elektromagnetických vln. Buněčná vibrace má velice krátké vlny, jádro buňky slouží jako řídící centrum pro všechny buněčné procesy. Vibrace je životně důležitý proces.

Sám Lakhovsky popisuje buněčnou oscilaci následujícím způsobem: „Skrz veškerou hmotu naší planety prochází elektromagnetické vlny nejrůznější délky – od nejdelších po ty nejkratší. Díky těmto vyzařováním v jádře každé živé buňky vznikají specifické toky. Buňky navíc samy vytváří tyto toky svou účastí v metabolismu. Živá buňka je zároveň osciláorem i rezonátorem. Forma a obsah buňky určují kvalitu vznikajících vyzařování.“

Aby podpořil svou teorii, uváděl Lakhovsky například výzkumy svého kolegy Alberta Nodona, který umisťoval různá zvířata a hmyz do fotografické plastelíny. Ty pak po dlouhou dobu nechával v zatemněné místnosti. Výledkem těchto pokusů byli neuvěřitelné snímky, na kterých bylo vidět záření vycházející ze sledovaných bioobjektů.

Lakhovsky se také odkazoval na pokusy Guriwitsche a Francka, kteří objevili mitogenetické záření vycházející z čerstvě řezaných stébel a kořenů rostlin. Zjistili, že toto záření leží v ultrafialovém spektru. Podobné experimenty prováděl také profesor d’Arsonval a Daniel Berthelot, kteří došli ke stejným závěrům.

Experiment s rostlinami

Aby mohl vyzkoušet svou teorii buněčné oscilace, provedl Lakhovsky spolu se svými kolegy z chirurgické kliniky města Salpetriere řadu vlastních experimentů s rostlinami. Skupině rostlin „pelargonium zonatum“ předali bakterie „bacterium tumefaciens“, které vyvolávaly rakovinu projevující se mimo jiné vznikem nádorů v místě napadení bakterie. Poté, co se zhruba po měsíci na všech rostlinách vyvinul nádor o velikosti višňové pecky , rozdělil Lakhovsky s kolegy skupinu rostlin na tři podskupiny – jednu nechal bez jakéhokoliv zásahu ( skupina A ) a další dvě vystavoval záření elektromagnetických vln o délce cca 2m, což odpovídalo frekvenci 150 mil./sec ( 150 MHz ). Jedna z těchto dvou skupin byla vystavována záření 2x denně po dobu 3 hodin ( skupina B ), druhá 3x denně po dobu 3 hodin ( skupina C ).

V průběhu experimentu se u skupiny A ( tedy skupiny, která nebyla vystavována záření ) nádor rozvíjel dál. Naopak u skupin B a C se začíná viditelně zlepšovat jejich stav. Na 16. den od začátku ozařování zaznamenal Lakhovsky, že bylo zpozorováno vysychání nádoru. Tyto uschlé části nádoru začaly na 31. den od začátku ozařování samovolně odpadat. Na rostlině zbývala po nich pouze jizva. U skupiny C ( tedy té, která byla postavována častějšímu záření ) byl zpozorován téměř stejný efekt jako u skupiny B, jen s tím rozdílem, že k vysychání a odpadání nádoru docházelo o něco dříve. Celá skupina rostlin byla pozorována ještě po dlouhou dobu, na konci které bylo konstatováno, že u skupin B a C došlo k úplnému uzdravení ozařovaných rostlin.

Z tohoto experimentu učinil Lakhovsky závěr, že daný druh ozařování výrazně zapůsobil na napadající bakterie (bacterium tumefaciens) – zvláště pozitivní byl ten fakt, že v průběhu ozařování docházelo k ničení buněk nádoru, ale nikoliv vlastních zdravých buněk rostliny. To ukazuje na to, že buňky rostliny a buňky nádoru mají odlišnou frekvenci, tedy že různé druhy buněk budou mít logicky různé elektrické vlastnosti. K potvrzení této hypotézy začne Lakhovsky provádět další biologický experiment...

Lakhovsky vzal dva shodné typy bakterií – typhusbazillus a kolibazillus. První bakterie – typhusbazillus – můžeme nalézt jen v lidských orgánech, které jsou nakaženy typhusem. Tyto bakterie mají tyčinkový tvar o délce cca 2-3 mikronu. Tyto tyčinky mají na sobě řasy, pomocí kterých jsou bakterie schopné se rychle pohybovat. Druhá bakterie – kolibazillus – žije po celou dobu v trávicí soustavě člověka a můžeme je nalézt u většiny lidí i zvířat. Často jsou zcela neškodné, ale za určitých podmínek mohou vyvolat střevní potíže. Tento druh bakterie je méně pohyblivý než ten první.

Lakhovsky umisťuje oba druhy oddělené od sebe do vodivého roztoku. Následně se z různých stran nádoby s bakteriemi umístí dva elektrody připojené k baterii se stálým proudem. Lakhovsky následně pozoruje, že typhusbazillus je rovnoměrně přitahován ke dvěma pólům, zatímco kolibazillus pouze k jednomu .Takový experiment umožňuje ukázat existenci různých elektrických vlastností u různých buněk. Lakhovsky tedy dochází k závěru, že je možné prostudovat pozitivní a negativní vlastnosti buněk na základě jejich elektrických vlastností.