Vodoléčba, neboli hydroterapie

Hydroterapie je metodou fyzioterapie, ve které roli preventivního a terapeutického faktoru zastává voda.

Historie vodoléčby

Léčivé vlastnosti čerstvé a minerální vody jsou známé již od starověky a zmínky o nich nalezneme již v indických Védách. Pythagoras, Hippokratés, Asclepiades, Avicenna, Antoinius Musa (lékař Octaviana) těchto znalostí využívali k léčbě mnoha onemocnění.

Ve středověku upadla tato metoda do zapomnění a až teprve ve XVIII století se v Evropě začala znovu užívat. Původní znalosti od starověkých národů se v průběhu staletí postupně doplňovaly o nové, aktuálnější informace, metoda se zdokonalovala a její terapeutické využití se postupem času rozšířilo. Přístup k tomu ale byl pouze empirický.

Vědecké průzkumy této metody fyzioterpie započaly až ve XIX století díky ruským a evropským vědcům. Alexander Nikitin popsal v roce 1825 zákon antagonismu, ve kterém se hovoří o opačné interakci mezi cévami kůže a dutiny břišní: při studené koupeli dochází k zužení kožních cév, zatímco cévy břišní dutiny se rozšiřují; při léčbě horkými koupelemi se kožní cévy naopak rozšiřují a cévy břišní dutiny zužují.

Německý kněz a lékař, Sebastian Kneipp, prezentoval léčbu studenou vodou koncem XIX století. Vědec Wilhelm Winternitz se pak stal prvním učitelem hydroterapie a zakladatelem katedry vodoléčby na univerzite ve Vídni v roce 1899.

Mluvíme-li o fyzioterapii, nelze zapomenout na Zaharin-Ged zóny, pojmenované podle dvou vědců, kteří pracovali zcela odděleně, nicméně došli ke stejnému objevu – srovnání jednotlivých částí kůže s některými vnitřními orgány. Působením na dané oblasti kůže pomocí zábalů či obkladů můžeme dosáhnout terapeutického efektu na příslušné orgány.

Mechanismy působení na organismus

Z hlediska mechanismu působení existuje hydroterapie obecná (celý povrch těla) a lokální (poloviční koupele, končetiny, konkrétní oblasti, projekce vnitřních orgánů, omývání).

Díky vysoké tepelné kapacitě a vodivosti, a také díky výrazné schopnosti rozpouštět plyny a soli, může voda působit tepelně, chemicky a nebo mechanicky.

Tepelné působení

V závislosti na teplotě vody rozlišujeme studené procedury (méně než 20°C), chladné (20 – 25°C), teplé (až do 33°C) a horké (kolem 40°C) a kontrastní.

Studené působení vyvolává spasma kožních cév s jejich následním rozšířením a zvýšením průtoku krve. Navíc se při tom zvyšuje produkce adrenalinu (nadledvinky) a tiroxinu (štítná žláza), což posiluje metabolismus tkání a funkci vnitřních orgánů.

Tepelný efekt stimuluje metabolismus, trofiku tkání, prokrvení a oběh lymfy, zvyšuje sekreční funkci žaludku a slinivky břišní, inhibuje střevní peristaltiku, působí anesteticky, uklidňuje, uvolňuje svalové křeče, stimuluje imunitní systém a funkci endokrinní soustavy.

Kontrastní procedury mají výrazný stimulační efekt, centralizují krevní oběh, zlepšují kontraktilitu myokardu, stejně jako i zpětnou vazbu mezi svaly a CNS, stimulují metabolické procesy.

Chemické působení

Působením na receptory kůže a dýchací soustavy vyvolá tepelná nebo chemická procedura vznik specifické reakce nervového systému. Impuls následně putuje k vnitřním orgánům, čímž vyvolává cévní reakci odpovídající změně kožních cév.

Kromě výše uvedeného působí na kůži a dýchací cesty v průběhu minerální koupele i látky rozpuštěné ve vodě. Ty jsou následně absorbovány do krve, čímž způsobí odpovídající změny ve vnitřních orgánech.

Fyzické působení

Nejvýraznější intenzitu fyzického působení (komprese a masáže) je možné pocítit při sprše či koupeli s pohybující se vodou (jacuzzi, hydromasáž). V průběhu takové procedury dochází k rozšíření kožních cév, přičemž tento efekt se zvyšuje se stoupajícím tlakem proudu vody.